Poděkování všem

Na konci března se udála ještě jedna akce, na kterou bych Vás rád upozornil. Nebo se pochlubil? Nebo poděkoval? Posuďte sami. Ve středu 29. března jsem byl oficiální cestou pozván na Krajský úřad do Liberce, kde jsem z rukou Mgr. Petra Tulpy (náměstek hejtmana řízení resortu školství, mládeže, tělovýchovy a zaměstnanosti) převzal ocenění nejlepších pedagogických pracovníků z Libereckého kraje pro rok 2017 v I. kategorii Významný přínos pro rozvoj školství v Libereckém kraji.

Již po obdržení zvacího dopisu jsem začal přemýšlet, za co jsem si to zasloužil. Mám už po deseti letech ve funkci začít bilancovat? To se mi ještě moc nechce, protože mám před sebou ještě spoustu rozdělané práce. Je to díky Vlastíkovi? Možná trochu ano, protože si Vlastík za svých deset let vybudoval solidní renomé a soutěž je známá po širokém okolí nejen našeho kraje. Je to snad za výborné výsledky našich žáků (vloni se všichni páťáci dostali na gymnázium a vím, že nám tam rozhodně nedělají ostudu)? Ale to přece není jenom moje zásluha. Je to za naše mimoškolní aktivity (Výlet za poznáním (sama sebe), výuku plavání, bruslení a lyžování, netradiční školní i školkové výlety)? I to je určitě zajímavé, ale pochybuji, že se o tom ví až na Kraji a že si to zaslouží tak významné ocenění… A pak jsem na to asi přišel. Tak jako ředitel můžu ve škole za všechny hříchy (před inspekcí, kontrolami, rodiči i občany), protože ředitel může za všechno a za všechno zodpovídá, jednou se karta obrátila a jako ředitel můžu i za krásu naší milé školičky. Vím, že se o nás ví v širokém okolí a jsem tomu rád. Vím, že se tu všichni snažíme odvádět poctivou práci a staráme se o naši školu ze všech sil. Vím, že všichni se snažíme táhnout za jeden provaz a máme jediný cíl – udržet naši školu proti všem (zejména MŠMT) navzdory. A rozhodně si uvědomuji, že v tom nejsem sám. A jsem tomu nesmírně rád, protože sám bych nedokázal nic. Ano, ocenění jsem dostal já, ale dovolte mi i touto cestou poděkovat všem, kteří se mnou tu káru tatobitské školy táhli a táhnou dál. Velmi nerad bych na někoho jmenovitě zapomněl, proto mi odpusťte, že tu nebudu uvádět jmenný seznam všech mých bývalých i současných spolupracovníků, sponzorů, přispěvatelů, kamarádů a známých, ale s dovolením zmíním pouze dva, kterých si nesmírně vážím a bez kterých bych nebyl tam, kde jsem, a nezískal to, co jsem získal. Prvním je ikona tatobitského školství, bývalý ředitel školy pan Jaroslav Šťastný. Byl jeden z prvních, s kým jsem se tu setkal po nástupu do funkce a se kterým jsem budoval Starou školu. Kdykoliv k němu můžu zajít pro radu, pomoc či jen tak, na kávu. A druhou osobností je ta, bez které by se v obci nic nestalo a které vděčím za mnohé nejen já - paní starostka Lenka Malá. Zastupitelstvo obce v čele s paní starostkou mi dalo příležitost nastoupit po konkurzu sem do školy. Paní starostka za školou stojí jako skála, o které se můžu kdykoli opřít, když potřebuji pomoc. To ona nám pomáhá se vším – od vybudování nádherného školního hřiště až po vysazení školní i školkové lípy. Od zásadních investic až po bonbóny pro děti. Po deseti letech ve funkci totiž vím, že bez zřizovatele, kterému na škole opravdu záleží, nezmůžete nic. A já jsem hrozně rád a vím, že paní starostka je jedna z mála, která pouze nemluví, ale hlavně koná. A já doufám a věřím, že naše spolupráce bude pokračovat minimálně ještě jednu dekádu a slibuji jí i Vám všem, že se budu všemožně snažit ve spolupráci se všemi kolem, abychom v nastoleném trendu vydrželi co nejdéle a abychom dokázali, že ocenění nebyla náhoda a že jsme si ho všichni společně právem zasloužili.